O mně

Jsem manželka, dcera, vnučka, starší sestra, nepokrevní dvojče, kamarádka a mnoho dalšího.

Umím být hodně vážná i hodně šaškovat a obojí mě baví.

Hodně často a ráda sedávám v kruzích. Baví mě to tak moc, že se možná jednou v kruh proměním.

Ráda putuju po svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela. S batohem na zádech a poutnickou holí v ruce se nořím do krajiny a objevuju její i svou hloubku s čím dál větší intenzitou. Možná se jednou stanu i holí.

Vystudovala jsem Mezinárodní obchod na VŠE v Praze, kam mě přivedla chuť studovat víc jazyků současně i velký zájem o mezinárodní dění. Škola mi dala schopnost strukturovaně myslet, ale také zjištění, že mě lidé zajímají mnohem víc než grafy a čísla. Hned v prváku jsem poznala úžasnou holku Elišku Pácaltovou, která je od té doby mým nepokrevním dvojčetem. Založily jsme spolu Klub koučinku, díky kterému jsme my i stovky dalších studentů pronikly do světa, který byl v té době dostupný hlavně v byznysu a pro studenty spíše uzavřený. Poznala jsem díky tomu mnoho úžasných lidí, pochopila význam cesty a cíle, motivace, vůle překonávat překážky. Poprvé, a od té doby mockrát, jsem zažila nadšení dobrovolnické práce.

Klub koučinku jsme s Eliškou zakládaly v době, kdy jsem odjela studovat na semestr do Dánska. Byla jsem týdně pohlcená mnoho a mnoho hodin tím rodícím se projektem a díky tomu jsem byla hodně sama, protože mi spolužáci postupně přestali nabízet možnosti trávit čas společně, když jsem na každou nabídku odpovídala “Ne, díky, mám jiný program”. Díky samotě jsem začala objevovat hlubší vrstvy sebe sama. Všimla jsem si třeba, že v jednu chvíli mám velkou radost ze svého dosavadního život a za pár hodin jsem nešťastná, že jsem v životě zatím vůbec nic nedokázala. Začalo mi docházet, že nemůže platit obojí zároveň a začala jsem hledat a objevovat prostor, ze kterého slova, myšlenky a pocity vznikají. Navíc mě trochu přestalo zajímat mezinárodní dění. Bavilo mě sice být chodící encyklopedií, ale všechny moje znalosti jako by byly jen 2D. Začala jsem hledat třetí rozměr a objevila ho v meditacích a v tichu.

V Dánsku jsem se taky stala poutnicí, aniž bych tenkrát tušila, co to znamená. Toulala jsem se krajinou a žasla jsem, jak rozbouřený oceán nebo písečné duny zrcadlí moje nálady. A já jejich. Když se ke mně ve stejné době dostal odkaz na Honzův web, moc dobře jsem chápala, co pouť dokáže. Po návratu z Dánska jsem zkoumala, jak můžu krajinu objevovat ještě mnohem víc a dozvěděla se o svatojakubských cestách a spolku Ultreia. Říká se, že si cesta vybírá poutníka, nikoli opačně, a že když cesta zavolá, poutník musí jít. Rozumím tomu moc dobře.

Po skončení vysoké školy jsem chtěla celé období nějak dobře ukončit a oběma nohama vstoupit do další fáze života. Rozhodla jsem to udělat formou rituálu Hledání vize a pokračování putování po svatojakubské cestě. Hledání vize mě hodně zasáhlo. Hlavní částí týdenního programu jsou dva dny a dvě noci na jednom místě o samotě v lese, vše bez jídla, dobrovolně bez vody. Součástí celého týdne jsou také tři potní chýše (indiánské sauny) a vázání 400 pytlíčků. Do čtverečku látky se vloží troška tabáku a s ním se symbolicky vkládá přání nebo poděkování. 400 je opravdu hodně a tak jsem se naučila formulovat, za co jsem v životě vděčná a co chci a nechci. Během Hledání vize jsem mimo jiné zažila, jakou sílu má sdílení v kruhu a brzy pochopila, že vytvářet kruhy a sedět v nich je jedním z podstatných střípků mojí vize. Z mnoha a mnoha střípků skládačky jménem vize pro mě od té doby vystupuje jedna zastřešující věta:

„Tiše, s porozuměním a bez lpění naslouchám druhým srdcím v radosti i utrpení.“

Období po Hledání vize mě donutilo výrazně přehodnotit svůj pohled na svět. Díky psychospirituání krizi se puzzle mého života se trochu rozbořilo, většina lidí a věcí mi v životě přestala dávat smysl. Pochopila jsem, proč se psychospirituální krizi říká tavící pec. Proces tavení nebyl vůbec příjemný, ale opravdu mě přetavil do jiné podoby. Nedokážu svému partnerovi nikdy dostatečně poděkovat za to, jakou mi v té době byl oporou, s jakou grácií vše ustál a že vedle mě i nadále stojí.

Ve stejném roce jsem se ještě vydala na několikatýdenní putování po svatojakubské cestě do Francie. Vyrazila jsem se svým partnerem (který mě hned na začátku požádal o ruku) a s téměř o 2 generace starší kamarádkou Olgou, se kterou od té doby putujeme pravidelně každý rok. Putováním se znovu a znovu učím trpělivosti, pokoře i radosti. Zároveň jsem tím objevila, jak moc důležité je pro mě potkávat se napříč generacemi a mít možnost vzájemně se od sebe učit. V září 2014 jsem se ze slečny Konečné stala paní Luňáčkovou. Vzala jsem si všestranného muže s velkým smyslem pro humor. Jsem moc vděčná, že se vedle něj můžu každé ráno probouzet.